Cože? Jsem těhotná?- zprávy co změní život

Někdy se ti jednou  jedinou zprávou změní celý svět. Alespoň tak  to v tu chvíli vnímáš.  Může to být zjištění nečekaného těhotenství, smrt někoho blízkého, diagnóza vážné nemoci -tvojí či někoho kdo je pro tebe důležitý. Nastane zmatek emocí- odmítání, vztek, zoufalství, smlouvání….Je těžké tu zprávu přijmout, uchopit…Emoce se proměňují, ale ta ZPRÁVA TU JE.

CO s TÍM? 

Stejně jako asi každý, já jsem si tohle také prožila. Vzpomněla jsem si na to dnes, když jsem hledala něco ve starší poště a objevil se mi email s názvem DARY, který jsem poslala mé rodince a blízkým přátelům. Dnes je tomu přesně 5 let. 

Ten email byl  jen završením všech těch emocí a výkyvů, reflexí, kterými jsem si procházela, když jsem zjistila, že čekám čtvrté dítě. Zpráva přišla ve fázi, kdy jsem konečně měla energii jít dál.   Tělo se sice ještě stále regenerovalo po 3 porodech-  pánevní dno povoloné, diastáza- rozestup břišních svalů, kulatá záda atd.. ale s vyčerpáním jsme již uměla pracovat a těšila se na novou práci, kolektiv…

A teď tohle???  

Určitě je skvělé nechat plynout emoce, nepotlačovat je, ale ani jim nepřikládat velký význam. A to jsem dělala. Byla jsem jak na vlnách.  Důležité je si uvědomovat tu proměnlivost, že to samotné přijetí té NOVÉ SKUTEČNOSTI trvá určitý čas a má různé fáze.  U každého různě dlouhé, ale jsou tu.

 A co pak?

Vždy když nějaká taková VÝZVA- ZPRÁVA  PŘIJDE, můžeme to brát jako jasný pokyn k ZASTAVENÍ. Je to úžasný prostor  a dar pro sebereflexi.  Uvědomění si jak žijeme, co chceme, čemu dáváme priority a co si SKUTEČNĚ PŘEJEME?   A ačkoli je to v tu chvíli zřejmě hodně náročné a těžké, s nadhledem na to můžeme pohlížet jako na  DAR.  To jak tím projdeme je jen na nás. Můžeme se utápět v slzách, být v roli oběti, bát se co bude následovat, nebo dát pozornost tomu, co mi to může přinést.

 Všichni jsme smrtelní, alespoň naše těla jsou,  ale setkání se smrtí, bývá většinou velmi náročné. V širším pojetí může být  smrtí třeba i  KONEC VZTAHU, či stěhování – takové malé smrti, kdy prostě něco důležitého končí a my se s tím musíme nějak vypořádat.

Já tu  zprávu zjistila jedno dopoledne. Koukám na papírek a v tu chvíli volá můj táta.V té době byl již dost nemocný a já se pomalu připravovala, že již tady dlouho nebude. Zprávu jsem na něj hned vychrlila. A táta se rozplakal.  A následovala  slova: „Daděnko, nedělej to,  buď taky jednou rozumná, už máte 3 děti, je těžká doba, hrozí války…už tak je toho na tebe moc“.

Říkal to co jsem přesně cítila- strach, komplikaci, to, že už teď nemám dost času na děti jak bych si přála- že tím všichni budou trpět…. V tu chvíli jsme ho jen uklidnila, že prostě vůbec nevím co s tím, že to vnímám podobně a že se  ozvu, co a jak. Následně jsem procházela těmi  různými emočními stavy a dala jsem si čas. Začalo se mi ukazovat hodně souvislostí. 

V té době mi pomohla  jedna důležitá myšlenka na kterou jsem „náhodou“ narazila v knize Rozplynutí představ, kde bylo psáno:

„Vše je jen vlnkami v tajemné řece života (Universa), a vlnky jsou vyjádřením jejího neustálého pohybu. Ten pohyb neprovádím já,…jsem součástí té řeky. Kdykoli na nás může působit celá řada impulsů, které nás táhnou různými směry, ale bude také 1 konkrétní priorita, která se prosadí a převládne nad ostatními. Cokoli se stane je to, co je dané. Nemůžeš se vydat špatným směrem protože všechno, co jsme a každá naše reakce jsou také dané. Vše co jsem, je projevem řeky. Je nesprávné si myslet, že darem je pouze to příjemné, radostné, jasné, úplné, laskavé. Veškerý zmatek, zármutek, zlost, rozpolcenost, války a reakce na ně jsou také dary. „

Pro mě pochopení těchto slov  bylo velké osvobození, uvolnění. Došlo mi, že ať se rozhodnu jakkoli, co se týče života té bytosti, co k nám přicházela, vše je v pořádku. I smrt. A to bylo pro mě hodně silné, neboť vím jak jsem někde uvnitř v sobě opovrhovala  ženami, které se pro smrt nenarozeného dítěte rozhodly.

Teď když jsem byla v jejich kůži a já se rozhodovala, zda zničit sama sebe– protože jsem vnímala, že už by to bylo na mě  a na mé tělo moc- nebo zda se rozhodnout pro smrt té bytosti– pochopila jsem jak silné musely ty ženy být.  Určitě milovaly život a děti   a přesto se rozhodly z jakéhokoli svého důvodu volit odchod té bytosti.  A  mé pohrdání  skryté hluboko uvnitř mě se změnilo v pochopení a  v úctu a v respekt k jejich krokům. 

Bylo neskutečné, kolik učení skrze to období „rozhodování se“  ke mě přicházelo. Jak moc se mi spojovali různé souvislosti. Završením všeho byla proměna- z mých strachů, z jasného NE-Další dítě už ne! –  do uvolnění a vnímání podpory Matky Země-či z jiných sfér- nevím přesně odkud. Bylo to ze dne na den, po pročištění jedné rodové zátěže díky mé sestře. Ten pocit se změnil do  vděčnosti, že se můžeme vzájemně obohatit i celou rodinu a že to zvládnu- že na to nejsem sama.  Takže ačkoli jsem od začátku dušičku přemlouvala ať odejde, po té proměně a  přijetí a rozhodnutí, že do toho jdeme jsem si i těhotenství začala užívat a byla vděčná, že i ona tu chtěla zůstat a neodešla.

Netušila jsem, že vše půjde krásně hladce, miminko bude kliďas a opravdu velký dar a že si v životě ještě mateřství vychutnám plnými doušky  s radostí, ne vyčerpáním. A co můj táta na to? Řekl: „Já to věděl, že se tak rozhodnete, tak to už můžu v klidu odejít – udělám místo  a toho kluka si užijte!“

My si nikdy nenechali říct, zda to bude kluk či holka a ani tentokrát. Za 2 měsíce na to táta zemřel. A nám se skutečně kluk narodil. A kdybychom se my či on rozhodli v té době jinak -a Adrien se nenarodil, také by to bylo v pořádku. Ale jsem vděčná za každý den, kdy tu s námi je a věřím, že si to užívá i on.