To, že píšu články na blogu mi pomáhá srovnat si, co prožívám. Dávám tak prostor hlubším myšlenkám a získání nadhledu nad tím, co se děje. Někdy zjistím, že to, co řeším je opravdu blbost, a zasměji se tomu. Jindy zas přijdou emoce, slzy, a tím i uvolnění, či nějaké důležité uvědomění.
Rozhodla jsem se nenechat si své psaní v šuplíku, protože třeba nějaká žena zažívá něco podobného. A pokud by článek mohl pomoci třeba jediné ženě – ať už inspirací, pobavením „Jé to znám!“, či vnesením lehkosti do její životní situace a pocitu, že v tom není sama, tak pro mě to sdílení smysl má.
Když píšu blog ukazuji samu sebe, nejen radosti, krásné závěry, uvědomění, ale také pády, bolesti, mé strachy či selhání.
Jsem prostě žena, co se v mateřství kdysi ztratila a dělala chyby. Ty dělám i teď, jen je vnímám jako příležitost k růstu. Chybami se člověk učí, a proč ne, těmi, co dělá někdo jiný ♥. Řešila jsem různé výzvy – manželské krize, způsob vzdělávání a smysluplný rozvoj dětí, stěhování a začátky na novém místě, vztah k nemocem a zdraví… Vše mělo svůj vývoj. Největší výzva byla v tom všem najít sama sebe a způsoby, jak zvládat stres, kde brát energii a jak být pohodovou mámou.
Dát myšlenky na papír je pro moji hlavu hodně uvolňující. Často mám desítky různých myšlenek, které mi většinou přeskakují z jedné na druhou. Nejrychlejší pomoc je, že si vezmu papír a hodím je na něj. Hlava se hned uvolní. Já si stanovím priority. Pomáhá mi vidět myšlenky černé na bílém. Můžu je pak pustit. Jako by se hlásily o slovo „Na mě nezapomeň!“, „Na mě taky ne!“. Jakmile jsou napsané, už nevolají a já mám prostor vnímat přítomnost.
Sešity plné myšlenek, uvědomění, přání a poznámek
Nedávno jsme se stěhovali a já našla své sešity plné myšlenek, uvědomění, přání a modliteb či poznámek z různých seminářů. Nevěděla jsem, co s nimi. Nešlo mi je zahodit či rituálně spálit–je v nich kus mě, mého života. Když jsem viděla to množství, teprve mi došlo, jak je pro mě psaní důležité J. Říkala jsem si, zda to není zbytečné, vždyť už se k nim stejně nevracím…ale pochyby se rozplynuly, jakmile jsem otevřela jeden z nich.
Hned na začátku byla slova mého táty. Řekl je, když jsme se loučili v Chomutově na nádraží. Bylo to v dubnu 2017, jedno dopoledne, které jsem si chtěla užít jen sama s ním, bez dětí, bez sester. Věděla jsem, že mu sil a zdraví ubývá. Ráno jsem vyrazila vlakem z Plzně a po obědě zpět. Ta slova byla „Držím ti do života palce. Ať ti vše funguje! Mám tě rád.“ Zanedlouho můj táta zemřel. Díky těm napsaným slovům jsem se mohla vrátit zpět do té chvíle a cítit kouzlo toho okamžiku a naše propojení. Někdy to vracení se má velkou sílu.
Celý život naslouchám a vciťuji se do příběhů ostatních. Cítím to, jako by se to dělo mě samotné. Občas je to dar, občas prokletí, protože cítím skutečně tu bolest ostatních. Dcery si ze mne dělají srandu, že i filmy moc prožívám. Nakonec jsou rády, když je něco trápí a cítí, že jim skutečně rozumím.♥
Je čas jít dál= „É tempo di andare avanti!“ a sdílet i mé příběhy a prožitky s ostatními. Nenechávat si je bezpečně jen ve svých sešitech. Mít odvahu a překonat komfortní zónu, a stud, že mě někdo odsoudí, když se otevřu i já. Vnímám, že sdílení a příběhy otevírají srdce, ukazují cestu, poznání. Píši, protože mě to pomáhá a baví. Přeji vám ať čtení mých článků baví i vás. „Buon divertimento!“
Jsem lektorka ZÁŽITKOVÉ ITALŠTINY hravě, pomocí prožitku, tak aby učení skutečně bavilo. Pomáhám ženám žít jejich „DOLCE VITA- SLADKÝ ŽIVOT“, najít vnitřní klid, prožívat lehkost a radost v životě a neztratit se v mateřství a manželství. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.